Hráči musí znát své role, říká Rychlík

13. 09. 2005 |  

Jiří Rychlík se narodil 24. listopadu 1977 v Příbrami. S fotbalem i se školou však začínal v nedaleké Dobříši, kde žije dodnes a poslední tři roky i s manželkou. K fotbalu ho přivedl táta a od šesté třídy chodil do příbramské sportovní školy. V Příbrami kopal celý mládežnický věk s výjimkou půlročního hostování v Dublovicích, které hrály krajskou soutěž. Z Dublovic se vrátil do Příbrami, kde nejprve za béčko a dočkal se i prvoligové premiéry. Pamatuje si ji přesně. „První ligový zápas jsem hrál osmého března 1988 za trenéra Jarolíma proti Drnovicím a vyhráli jsme tři nula,“ vzpomíná obránce, který v Příbrami vždycky platil za hodného a nekonfliktního kluka. „Mám příbramské srdce a utkání proti Příbrami bude pro mě zvláštní,“ přiznává nevšední pocit, který si již prožil v dresu Slavie Praha. Do klubu slavné tradice ho na rok vytáhnul Csaplár, kterého označuje za trenéra, jenž nejvíce ovlivnil jeho dosavadní fotbalovou kariéru. Předchozí prvoligové štace byly pro Rychlíka opravdu srdečními záležitostmi. Přesto bude chtít mladoboleslavském dresu porazit pražskou Slávii i fotbalově rodnou Příbram. „Bude to správná rivalita proti známým klukům.“
Rychlík má výuční list i maturitní vysvědčení v elektro oboru, ale o své budoucnosti přemýšlí výhradně v souvislosti s fotbalem. „Především doufám, že ještě nějaký rok vydržím hrát a při tom se budu postupně připravovat na to, abych mohl u fotbalu zůstat jako trenér nebo funkcionář.“ Podobně jako dnes v roli hráče, tak i v jiné budoucí pozici ve struktuře fotbalového klubu se bude vždycky řídit svojí hlavní životní zásadou, a tou je snaha dělat všechno naplno. „Pořád je co vylepšovat a trenér Kotrba asi dobře ví, proč říká, že spokojený fotbalista, je špatný fotbalista,“ dodává Rychlík, který do Mladé Boleslavi přišel s přáním hrát a plnit očekávání trenérů, spoluhráčů i diváků.
Jednoduché to není. Jak zřejmý je rozdíl mezi nižšími soutěžemi a první ligou, tak naopak v elitní soutěži jsou fotbalisté a mužstva velmi vyrovnaní. „První liga je rychlejší, jsou v ní kvalitnější hráči a je hodně o taktice. Když je tým dobře složený a hráči dodržují taktické pokyny, když trenér ví, co může od koho čekat, a hráči plní jeho příkazy, tak výsledek vždycky přijde,“ věří Rychlík. Na pochybovačné hlasy, zda se z fotbalu nedělá moc velká věda, odpovídá, že nedělá. „Nemůžeme hrát hurá fotbal, hra musí mít hlavu a patu, každý hráč musí vědět, jakou má na hřišti roli a od čeho tam je. To přeci není žádná velká věda.“
Nikdy neměl takové vzory a idoly, aby si jejich fotky vystřihoval a vylepoval, ale vždycky se mu líbil italský obránce Maldini. Když Rychlík netrénuje a nehraje fotbal, tak nejraději sleduje televizní sportovní přenosy. „Dívám se rád na všechny sporty.“ S kamarády si chodí zahrát tenis a sám se občas vypraví na houby nebo na ryby. Rekordní úlovky neeviduje a nezáleží mu na nich, ovšem ve fotbale tak rozverný není. Na hřišti chce pokaždé vyhrát.